Mnoho rodičů a pedagogů se bouří, protože slovenské mládeži se jako povinná četba na středních školách vnucuje kniha, jejíž obsah je od mravnosti na míle vzdálený. Kniha, která je v některých pasážích vysloveně nemravná a vulgární.



Zcela konkrétně jde o bouřlivou kauzu, spojenou s dílem autorské dvojice Dušan Taragel a Peter Pišťánek s názvem „Sekerou a nožem“. Podle názoru odpůrců zařazení této knihy mezi povinnou četbu jde o dílo, obsahující perverzní a vulgární výrazy, jako i texty znevažujících lidskou důstojnost.



Některé texty totiž popisují explicitní scény sexuálního násilí, pornografické opisy sexu, obsahují ponižování žen na objekty sexuálního pudu mužů bez jasného odsouzení, vytvářejí nepřiměřený negativní obraz o manželství a v nepřípustné míře propagují vulgarismy. Takové texty by například nemohly být použity v rozhlase či televizi, určitě ne v běžném čase dostupném mládeži. Avšak na Slovensku je předepisují jako povinnou četbu!



Podívejme se ale také na to, čím argumentují obhájci díla. Literární vědkyně Ivana Taranenková tvrdí, že jde o dílo, jehož texty patří mezi to nejlepší, co v poslední době v slovenské literatuře vzniklo. Na druhé straně však připouští, že tvorba Pišťánka a Taragela není pro útlocitné čtenáře, protože si nedává servítky přes ústa. Vždyť by přece vyznívalo směšně, kdyby se jejich plebejské a živočišné postavy vyjadřovali jako v klášterní škole. Podle Taranenkové nemusí být totiž literární dílo vždy jen povznášející. Mnohem důležitější je, aby mělo uměleckou hodnotu, kterou mu nelze popřít.



Dalším zastáncem knihy je Šarlota Pufflerová z občanského sdružení Občan, demokracie a odpovědnost. Ta vidí zase hlavní problém v porušování lidských práv, protože Sdružení katolických škol, které přišlo s iniciativou vyřazení knihy z povinného čtení nemůže přece určovat, co se bude učit na školách. Takové něco totiž směřuje omezování práv všech ostatních, protože na školách se by se mělo učit tak, jak si přejí katolíci.



Velmi stručně shrnuto: Sdružení katolických škol jde o mravnost, literární vědkyni Taranenkové o svobodu umění a občanské aktivistce Pufflerové o lidská práva.



V současné době, ve které jsme si zvykli z nejrůznějších zdrojů, ať už z televize, z internetu, z knih, nebo časopisů apaticky přijímat jakoukoliv nízkost a zvrhlost je mimořádně pozitivním faktem, že se vůbec někdo odhodlal vzbouřit proti tomuto trendu. Že se rozhodl bojovat za principy té nejelementárnější mravnosti, která se evidentně vytrácí a která je pod nejrozmanitějšími záminkami nahrazována nemravností. Masové šíření této nemravnosti, jehož konečným cílem je devalvace samotné lidskosti v člověku se totiž zvykne velmi často rafinovaně skrývat pod pláštíkem svobody umění, svobody projevu, lidských práv a mnoha jiných, zdánlivě ušlechtilých ideálů.



Pokud totiž kdysi dávno zprostředkoval Mojžíš lidem Desatero, nešlo tu apriori o založení nějakého konkrétního typu náboženství, ale především do této doby nejjasnější definování nejzákladnějších norem samotné lidskosti, opírající se o elementární mravnost, nezbytnou pro fungování jakéhokoli lidského společenství.



Neboť bez mravnosti a mravních zásad není lidskosti! Až samotnou mravností se totiž je schopen lidský druh vyšvihnout na úroveň, hodnou pojmu člověk. Neboť jedině tam, kde začíná lidsky mravní jednání se postupně začínají formovat všechny ostatní vyšší a vznešenější hodnoty. Hodnoty jako humanismus, svoboda, smysl pro spravedlnost, čest, krásu, dobro a mnohé jiné. Jednoduše řečeno, mravnost, vyrůstající z vnitřní čistoty a ušlechtilosti osobnosti člověka je základem všeho.



No a právě probíhající iniciativa Sdružení katolických škol nese všechny znaky boje za elementární mravnost, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Jejím záměrem totiž není prosazování katolicismu na školách, ale prosazování nejzákladnějších principů mravnosti, na kterých stojí samotná lidskost každého z nás bez ohledu na to, zda je katolíkem, nebo není. Cílem jejich iniciativy tedy v žádném případě není, aby celý školský systém vychovával pouze lidí křesťanského vyznání.



Hlavním cílem každého školního systému bez rozdílu, jakož i každého státu bez rozdílu by však rozhodně měl být mravně pevně a konzistentně stojící jedinec. Pouze takové osobnosti jsou totiž skutečným přínosem pro každou společnost a pro každý národ. Nic jiného není důležitější a podstatnější.



Neboť v konečném důsledku, k čemuž je nám samotná vzdělanost bez pevné páteře morálky a mravnosti, pokud nakonec takto jednostranně vychovaní jedinci i tak zneužijí všechny své znalosti především egoistickým způsobem, to jest ke svému vlastnímu prospěchu a nikoliv ku prospěchu celé společnosti?



Vždyť v podstatě co jiného je třeba taková politika bez mravnosti, jako lží, podvodem a zlodějstvím?



Vždyť za co ve skutečnosti stojí i samotná svoboda bez mravnosti, pokud je vnímána jen jako možnost volného průchodu každé lidské nízkosti?



A ve skutečnosti také nakonec velmi paradoxně vyznívají i všechna lidská práva, pokud jim chybí rozměr mravnosti. Určité skupiny lidí ve svém vlastním, nedostatečném ukotvení v tom, co je opravdu morální a mravní se totiž pak často snaží prosadit jako společenskou normu nejrozličnější deviace typu registrovaných partnerství, či gender ideologie.



A v konečném důsledku, což je samotná lidská civilizace se vším její vědecko technickým leskem bez mravnosti, ne-li pouze modernější podobou zákona džungle, na základě kterého ti silnější, průbojnější a úspěšnější ovládají, lžou, manipulují a profitují z těch méně silných, méně průbojných a méně úspěšných?



A toto základní nesprávné nastavení společnosti, které odsouvá mravnost do pozadí se následně projevuje ve stovkách jednotlivostí.



Vždyť co jiného je třeba takový lékař bez mravnosti, jak kšeftař s lidským zdravím a s body za jednotlivé úkony od pojišťovny?



Co jiného je herec bez mravnosti, jako prodejní nevěstkou, ochotnou propůjčit se za peníze, nebo vidinu vlastní slávy čemukoliv?



Co jiného jsou umělecká díla, ať už výtvarné, literární, filmové, nebo divadelní bez mravnosti, jako uměle vytvořenou iluzí čehosi hodnotného, ​​za kterou se skrývá rozkladný a destruktivní duch nemravnosti?



A jaký mají pak vlastně podle tvrzení literární vědkyně Taranenkové smysl některé z mimořádně kvalitních povídek z inkriminované knihy Pišťánka a Taragela, pokud jejich případnou uměleckou hodnotu vzápětí na jiných místech tvrdě neguje vulgárnost, zkaženost a nemravnost?



A jakým přínosem je z hlediska společenské potřeby pevného mravního ukotvení mladé generace naturalistické zobrazování slovního projevu a zvrhlého chování nějakých živočišných postav, jako i prostředí, z něhož pocházejí?



Co je víc? Co má stát na prvním místě? Je snad opravdu možné vyzvednout svobodu umění nad mravnost? Je snad opravdu možné vyzvednout svobodu slova, nebo lidská práva nad mravnost? Je skutečně opravdu možné nadřadit nad mravnost cokoliv jiného, ​​zdánlivě hodnotnějšího? Nevzniknou nám snad pak takovým způsobem ze všeho pouze karikatury? Karikatura umění? Karikatura svobody? Karikatura lidských práv? Nebo třeba karikatura politiky?



A pokud je tématem tohoto článku především umění v podobě literatury, není snad mravnost základním stavebním prvkem skutečného a pravého umění, jehož původním záměrem bylo vždy jen úsilí o výšku, ušlechtilost a povznesení lidské populace? Vždyť přece lidskost sama povstala z mravnosti a její popíráním jménem čehokoliv bezprecedentně devalvujeme vlastní lidství a tím si řežeme onou pomyslnou větev sami pod sebou.



A je smutné, že takzvaní literární odborníci, nebo jiní intelektuálové tvrdošíjně bojují za právo na svobodu umění, byť i nemravného, ​​pokud podle jejich názoru v sobě skrývá nějakou výraznou uměleckou hodnotu. Nikdy si však žel nepoložili otázku, k čemu je nám je vlastně dobrý takový nezdravý druh umění, který svou pseudo uměleckostí popírá a programově destruuje samotnou podstatu lidskosti v podobě mravnosti?



Bez mravnosti prostě nejsme ničím! A proto každý, kdo se bude snažit pod jakoukoliv záminkou odsouvat mravnost bokem a mluvit o jiných a vznešených ideálech, ať už o svobodě umění, svobodě projevu, lidských právech, nebo čemkoli jiném, každý takový člověk je nositelem úpadku, protože pod ochranným pláštíkem své takzvané odbornosti sahá na základní atribut samotné lidskosti, kterou se svrchovanou jednoznačností reprezentuje právě mravnost. Mravnost vnitřního života, spočívající v bdělosti nad čistotou a ušlechtilostí svých citů a myšlenek a z této vnitřní mravnosti přirozeně vyvěrající každodenní život.



Každodenní život podle mravních principů, které musí vždy a v každé situaci stát na prvním místě, protože jedině od nich se může úspěšně odvíjet všechno ostatní. Prosperita, svoboda, humanismus, umění, jako i jednoduché, osobní lidské štěstí.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š