Zkusme se na chvíli vžít do postavení člověka, pokoušejícího se zorientovat v současné neprůhledné spleti různých duchovních směrů a učení. Do postavení člověka, který se ve směsi toho všeho snaží najít to pravé. Pokud bude mít štěstí, po mnoha peripetiích nakonec narazí na křesťanství a jeho hodnoty. Pozná jej jako vrchol všech duchovních snah a začne se zájmem zkoumat základy tohoto, pro něj zcela nového učení.
V první řadě velmi rychle pochopí, že k základním pilířům křesťanství náleží Desatero přikázání. V nich je stručně vyjádřeno to nejpodstatnější, oč má člověk usilovat a jakým má být, aby kráčel duchovně vzhůru.
Ale žel, velmi zklamán musí být každý vážně hledající z nepochopitelného chování lidí, nazývajících se křesťany právě ve vztahu k tomu, co vyžadují přikázání. Celkem konkrétně třeba hned to druhé, které vybízí k úctě k menu Pána. Které upozorňuje, že toto jméno nemá být v žádném případě bráno nadarmo.
V nejostřejším protikladu s požadavkem úcty k menu Pána, jasně definované v druhém přikázání je však toto jméno vyslovováno jeho "přívrženci" i stokrát za den. A to při nejbanálnějších příležitostech, přičemž mnozí si už dokonce ani neuvědomují své nesprávné jednání a považují ho jen za jakousi bezvýznamnou malichernost.
Vážně duchovně hledající, nezaujatě pozorující reálný stav věcí však musí zůstat v značných rozpacích nad neuvěřitelnou lehkomyslností stoupenců křesťanských nauk vůči požadavkům jejich Pána. Nutně si musí položit otázku: má pro tyto lidi jejich víra vůbec nějakou vážnost? Má pro ně nějakou cenu?
Vždyť pokud se ve své lehkomyslnosti mnohokrát za den proviní vůči jednomu z prvních přikázání, jehož zachovávání ani nevyžaduje až tak velkou námahu, pouze dát si trochu pozor na ústa, jak vážně a důsledně budou brát všechna ostatní přikázání? Vždyť přece z jejich lehkomyslného vztahu k jednomu z nich se dá odvodit přístup a vztah ke všem ostatním.
Takové jednání věřících však svědčí až příliš jednoznačně o povrchním přístupu k vlastní víře a o nezájmu pronikat hlouběji do její podstaty. Chybí vážnější osobní úsilí ve věcech víry a proto vše zůstává pouze na povrchu. Navenek se tedy sice lidé formálně hlásí ke křesťanství, avšak vnitřně tomu chybí život. Chybí tomu hlubší zájem, hlubší vážnost a samostatnější přístup, bez kterého nelze dospět k vlastnímu, živému přesvědčení.
A pokud si náš zmíněný, duchovně hledající bude ještě detailněji všímat chování křesťanů, s velkým překvapením zjistí, že i přes dennodenně opakující se provinění proti základním pilířům vlastní nauky zůstávají neochvějně přesvědčeni o jistotě svého spasení. Je však otázkou, odkud čerpají svou jistotu, že vejdou do království svého Pána, když nikdy nerespektovali ním stanovenou povinnost mít v náležité úctě jeho jméno. Vždyť přece na nutnost brát tuto věc opravdu vážně byli upozorněni i druhou větou Otčenáše. Ní svému Pánu slibují: Posvěť se jméno tvé!
Jeho jméno by tedy mělo být pro ně svaté. Mělo by být vyslovováno pouze s největší vroucností a úctou. Třeba jako za časů Mojžíše, kdy mohlo být vysloveno pouze jednou za rok a lid, zúčastněný na pobožnosti padl v té chvíli na kolena.
Proč se s tímto, ve všech křesťanských církvích tak velmi rozšířeným nešvarem laxního přístupu k druhému přikázání neudělal dosud pořádek? Mohou pak věřící skutečně stát pevně ve své víře, pokud jim unikají ty nejzákladnější věci? A je nakonec celé křesťanství opravdu pevné, když se jeden z jeho základních kamenů úcty k menu Nejvyššího tak povážlivě kývá? A neměli by snad pastýři, kazatelé a správci nejrozličnějších křesťanských církví jít v tomto směru příkladem? Neměli by sami mnohem úzkostlivější zvažovat, zda velikost a vznešenost jména Pána skutečně odpovídá situaci, v níž se jej hodlají vyslovit? Jeho časté a neuvážené opakování, byť v kostelích totiž přispívá k jeho zevšednění a ke sklouznutí mezi běžná, každodenní slova.
"Posvěť se jméno tvé!" - znamená přece povinnost procítit, zda je daná chvíle opravdu hodná k vyslovení jednoho z nejvznešenějších pojmů, jaké vůbec existují. Jaký smí lidské ústa vůbec vyslovit! Platí to pro každého bez výjimky, ale dvojnásobně pro kněží všech církví. Neboť nakonec ani postavení v církevní hierarchii nemůže nikoho uchránit před překročením druhého přikázání. Právě naopak! Kdo více dostal, od toho se bude i více požadovat.
A mimochodem, v evangeliích můžeme také číst: Kdo zná mé Slovo, ale nejedná podle něj, lépe by mu bylo, kdyby jej vůbec neznal. "
To tedy znamená, že ti, kteří znali znění druhého přikázání a svým vyslovováním modlitby Otčenáš zároveň slibovali zachovávání posvátné úcty vůči menu Nejvyššího, tito nemohou čekat žádné ospravedlnění, protože svým povrchním přístupem jej vědomě strhávali mezi obyčejné, banální pojmy. A to již ani nemluvě o nadávání a zlořečení! Není možné, aby za toto všechno nenesli svůj díl odpovědnosti.
Ale je tu ještě druhá smutná věc. A sice, že takové pokrytecké chování musí mít neblahý, nebo dokonce až odstrašující vliv na všechny duchovně hledající, kteří se snaží udělat si obraz o křesťanství a křesťanech. Tito lidé totiž na základě jednoduchého pozorování musí vidět ostrý rozpor mezi základními pilíři křesťanského učení a běžným životem lidí, hlásících se ke křesťanství.
A citlivý, vnímavý člověk, vidoucí toto všechno může nakonec couvnout. Farizejské chování stoupenců jej totiž odradí od učení, které by při jeho správném pochopení a uplatňování muselo nutně přinést obrovské množství pozitivních změn v jeho osobním životě. A to je pak obrovská škoda.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Komentáře
Pěkný přispěvek.
V listě sv. apoštola Jakuba stojí:
3,5 Tak i jazyk je sice malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Hleďte, jak malý oheň, a jak velký les zapálí! 6 Jazyk je oheň, dovede způsobit kdejakou špatnost. (Právě) jazyk mezi našimi údy může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život, protože sám je zapalován peklem.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.