Zkusme se na chvíli vžít do postavení člověka, pokoušejícího se zorientovat v současné neprůhledné spleti různých duchovních směrů a učení. Do postavení člověka, který se ve směsi toho všeho snaží najít to pravé. Pokud bude mít štěstí, po mnoha peripetiích nakonec narazí na křesťanství a jeho hodnoty. Pozná jej jako vrchol všech duchovních snah a začne se zájmem zkoumat základy tohoto, pro něj zcela nového učení.



V první řadě velmi rychle pochopí, že k základním pilířům křesťanství náleží Desatero přikázání. V nich je stručně vyjádřeno to nejpodstatnější, oč má člověk usilovat a jakým má být, aby kráčel duchovně vzhůru.



Ale žel, velmi zklamán musí být každý vážně hledající z nepochopitelného chování lidí, nazývajících se křesťany právě ve vztahu k tomu, co vyžadují přikázání. Celkem konkrétně třeba hned to druhé, které vybízí k úctě k menu Pána. Které upozorňuje, že toto jméno nemá být v žádném případě bráno nadarmo.



V nejostřejším protikladu s požadavkem úcty k menu Pána, jasně definované v druhém přikázání je však toto jméno vyslovováno jeho "přívrženci" i stokrát za den. A to při nejbanálnějších příležitostech, přičemž mnozí si už dokonce ani neuvědomují své nesprávné jednání a považují ho jen za jakousi bezvýznamnou malichernost.



Vážně duchovně hledající, nezaujatě pozorující reálný stav věcí však musí zůstat v značných rozpacích nad neuvěřitelnou lehkomyslností stoupenců křesťanských nauk vůči požadavkům jejich Pána. Nutně si musí položit otázku: má pro tyto lidi jejich víra vůbec nějakou vážnost? Má pro ně nějakou cenu?



Vždyť pokud se ve své lehkomyslnosti mnohokrát za den proviní vůči jednomu z prvních přikázání, jehož zachovávání ani nevyžaduje až tak velkou námahu, pouze dát si trochu pozor na ústa, jak vážně a důsledně budou brát všechna ostatní přikázání? Vždyť přece z jejich lehkomyslného vztahu k jednomu z nich se dá odvodit přístup a vztah ke všem ostatním.



Takové jednání věřících však svědčí až příliš jednoznačně o povrchním přístupu k vlastní víře a o nezájmu pronikat hlouběji do její podstaty. Chybí vážnější osobní úsilí ve věcech víry a proto vše zůstává pouze na povrchu. Navenek se tedy sice lidé formálně hlásí ke křesťanství, avšak vnitřně tomu chybí život. Chybí tomu hlubší zájem, hlubší vážnost a samostatnější přístup, bez kterého nelze dospět k vlastnímu, živému přesvědčení.



A pokud si náš zmíněný, duchovně hledající bude ještě detailněji všímat chování křesťanů, s velkým překvapením zjistí, že i přes dennodenně opakující se provinění proti základním pilířům vlastní nauky zůstávají neochvějně přesvědčeni o jistotě svého spasení. Je však otázkou, odkud čerpají svou jistotu, že vejdou do království svého Pána, když nikdy nerespektovali ním stanovenou povinnost mít v náležité úctě jeho jméno. Vždyť přece na nutnost brát tuto věc opravdu vážně byli upozorněni i druhou větou Otčenáše. Ní svému Pánu slibují: Posvěť se jméno tvé!



Jeho jméno by tedy mělo být pro ně svaté. Mělo by být vyslovováno pouze s největší vroucností a úctou. Třeba jako za časů Mojžíše, kdy mohlo být vysloveno pouze jednou za rok a lid, zúčastněný na pobožnosti padl v té chvíli na kolena.



Proč se s tímto, ve všech křesťanských církvích tak velmi rozšířeným nešvarem laxního přístupu k druhému přikázání neudělal dosud pořádek? Mohou pak věřící skutečně stát pevně ve své víře, pokud jim unikají ty nejzákladnější věci? A je nakonec celé křesťanství opravdu pevné, když se jeden z jeho základních kamenů úcty k menu Nejvyššího tak povážlivě kývá? A neměli by snad pastýři, kazatelé a správci nejrozličnějších křesťanských církví jít v tomto směru příkladem? Neměli by sami mnohem úzkostlivější zvažovat, zda velikost a vznešenost jména Pána skutečně odpovídá situaci, v níž se jej hodlají vyslovit? Jeho časté a neuvážené opakování, byť v kostelích totiž přispívá k jeho zevšednění a ke sklouznutí mezi běžná, každodenní slova.



"Posvěť se jméno tvé!" - znamená přece povinnost procítit, zda je daná chvíle opravdu hodná k vyslovení jednoho z nejvznešenějších pojmů, jaké vůbec existují. Jaký smí lidské ústa vůbec vyslovit! Platí to pro každého bez výjimky, ale dvojnásobně pro kněží všech církví. Neboť nakonec ani postavení v církevní hierarchii nemůže nikoho uchránit před překročením druhého přikázání. Právě naopak! Kdo více dostal, od toho se bude i více požadovat.



A mimochodem, v evangeliích můžeme také číst: Kdo zná mé Slovo, ale nejedná podle něj, lépe by mu bylo, kdyby jej vůbec neznal. "



To tedy znamená, že ti, kteří znali znění druhého přikázání a svým vyslovováním modlitby Otčenáš zároveň slibovali zachovávání posvátné úcty vůči menu Nejvyššího, tito nemohou čekat žádné ospravedlnění, protože svým povrchním přístupem jej vědomě strhávali mezi obyčejné, banální pojmy. A to již ani nemluvě o nadávání a zlořečení! Není možné, aby za toto všechno nenesli svůj díl odpovědnosti.



Ale je tu ještě druhá smutná věc. A sice, že takové pokrytecké chování musí mít neblahý, nebo dokonce až odstrašující vliv na všechny duchovně hledající, kteří se snaží udělat si obraz o křesťanství a křesťanech. Tito lidé totiž na základě jednoduchého pozorování musí vidět ostrý rozpor mezi základními pilíři křesťanského učení a běžným životem lidí, hlásících se ke křesťanství.



A citlivý, vnímavý člověk, vidoucí toto všechno může nakonec couvnout. Farizejské chování stoupenců jej totiž odradí od učení, které by při jeho správném pochopení a uplatňování muselo nutně přinést obrovské množství pozitivních změn v jeho osobním životě. A to je pak obrovská škoda.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š